Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přílohy

Příloha č.1 z http://klatoviny.blogspot.cz/2012/04/tunel-v-akciovem-pivovaru.html

Tunel v akciovém pivovaru

Před několika týdny jsem se věnoval krachu kamenosochařského závodu Vojtěcha Ptáka. Samozřejmě jeho konec nebyl prvním neúspěšným podnikatelským záměrem v Klatovech. Již v sedmdesátých letech devatenáctého století postihl bankrot dva významné podniky v Klatovech – akciový pivovar a Eskomptní a záložní ústav (banku). Zaměřil bych se rád na první jmenovanou firmu - akciový pivovar.  Připojuji unikátní svědectví o jeho neblahém konci pocházející z kroniky rodiny Prunarových z pera Maxmiliána Prunara, klatovského měšťana, člena městské rady a majitele restaurace Beránek.

Téma akciového pivovaru zpracoval v drobné studii Historie klatovského pivovaru (Arkáda, 2001) Gustav Hoffmann. Tato publikace bude hlavním zdrojem informací pro tento článek, okrajově věnují pozornost této kauze také autoři ambiciózní knihy Klatovy z roku 2010, stejně jako Tomáš Cihlář v povedené publikaci Pošumavské pivovary.

 Snahy o založení  moderního akciového pivovaru lze vystopovat na začátku sedmdesátých let. V této době bylo v Klatovech téměř 150 právovárečníků, tedy majitelů domů, na jejichž vlastnictví byla navázána výsada vařit pivo. Několik z nich (JUDr. Roman Hruška, Michal Mayer, J. Král, Josef Ševcovic, Karel Peklo a Matyáš Straka) se pokusilo přesvědčit zbylé právovárečníky, aby  přeměnili dosavadní pivovar v akciovou společnost. Emise akcií, které by připadly držitelům práva vařit, měla vynést přes 30.000 zlatých, které by byly použity k modernizaci stávajícího zařízení pivovaru. Na nový pivovar měly přejít i závazky existujícího měšťanského pivovaru. I když se uvedeným pánům podařilo přesvědčit téměř všechny ostatní, několik právovárečníků se vzepřelo tomuto plánu, a proto z celého projektu sešlo.

Vzhledem k neúspěchu tohoto záměru se rozhodli výše jmenovaní pánové vystavět pivovar nový. Kapitál nutný pro jeho založení mělo zajistit vydání akcií v celkové hodnotě 200.000 zlatých, přičemž dále se počítalo s jeho pozdějším navýšením až na dvojnásobek. O akcie byl značný zájem, již za měsíc byly prodány tři čtvrtiny jejich počtu a společnost tak disponovala kapitálem 162.000 zlatých. První valná hromada nové akciové společnosti se konala  14. dubna 1872, do představenstva byli  zvoleni  Ludvík Král (předseda), JUDr. Roman Hruška (náměstek), JUDr. Václav Sedláček, Karel Peklo, Josef Ševcovic, Bedřich Mayer, Michal Mayer, Matěj Straka a Maxmilián Čermák (majitel tiskárny a vydavatel Šumavanu), jako revizoři účtů potom JUDr. Jindřich Polák a František Pitterman. Celkem se dostavilo 46 akcionářů ,kteří disponovali 165 hlasy a zastupovali celkem 618 akcií (z celkových 1000 vydaných). Zajímavé je, že už ve zprávě z tisku (Šumavan duben 1873) o této valné hromadě se hovoří o problémech se získáváním dalšího kapitálu nutného pro výstavbu a provoz podniku. Nakonec byla před další emisí akcií upřednostněna  půjčka ve výši 50.000 zl. od pražské firmy M.H. Russ. Pozdější  vydání druhého „balíku“ akcií nebylo ovšem předem vyloučeno. Celkově je Šumavan velmi optimistický, z příspěvku sálá důvěra v celý projekt.

Již v polovině června 1872 byla zahájena vlastní stavba  pivovarských objektů. Jednalo o budovy, které zčásti stojí dodnes na výpadovce z města na Horažďovice. Nový podnik byl slavnostně otevřen v březnu 1874, hned se podařilo získat odběratele piva nejen v Klatovech, ale i v poměrně širokém okolí.

Na druhou stranu už brzy po zahájení provozu se objevily problémy, především s omezenými finančními zdroji. Tyto obtíže ještě zesílily, když koncem  roku 1874  zkrachoval klatovský Eskomptní ústav, hlavní zdroj půjček pro pivovar. Autor studie Gustav Hoffmann dává  problémy do souvislosti především s krachem na vídeňské burze v květnu 1873, který odstartoval několikaletou ekonomickou recesi a také související panující všeobecnou nedůvěru k akciovému podnikání. Jisté je, že už na počátku roku 1874 byl pivovar značně zadlužen a akcionáři, byť k tomu byli správní radou vyzýváni, nebyli ochotni poskytovat další peníze, které byly nutné pro udržení výroby. Ekonomickou situaci se ale nepodařilo stabilizovat, už na 6. listopadu 1874 vyhlásil klatovský okresní soud dražbu pivovaru. K prodeji nakonec došlo až o více než rok později - 6. března 1876. Ačkoli hodnota pivovaru byla odhadnuta na 284.000 zlatých, vyvolávací cena byla stanovena na 100.000. Podnik nakonec koupil jeho hlavní věřitel obchodník s chmelem M.H. Russ za 85.000 zlatých. Tak tedy neslavně skončil krátký pokus o provozování akciového pivovaru v Klatovech.

Jak jsem již předeslal, zajímavý pohled na krach pivovaru nabízí Maxmilián Prunar v rodinné kronice, jeho příčiny vidí rozhodně jinde než v obecně nepříznivé ekonomické situaci (text není jazykově upraven): 

 

V těch letech se začal vzmáhat průmysl. Stavěly se ve všech krajích cukrovary a pivovary, totiž na akcie, též u nás se postavilo takový pivovar. Již předtím jsem mněli v městě záložnu, která blahodárně účinkovala, pak se zde založil eskontní ústav na akcie, řízením Ludvíka Krále, kupce, Pekla obchodníka se střižním zbožím, Bedřicha Maira, kupce křtěného žida, Michala Maira křtěného žida apod. Předsednictví Dr. Václava Bozděcha, měšťanosty pod vlivem Leopolda Brumla, žida a počátkem účinkovala blahodárně a obchod ve mněstě i okolí se zmáhal a byla taková hojnost peněz, že se i na hypotéky půjčovaly, ale nebylo těm výš jmenovaným /zlé paměti/ pánům na tom výtěžku dosti, chtěli se v brzku za cizí peníze obohatit, počali spekulovat.

 

Počal se stavět akciový pivovar, vypsala se emise za 200 000 akcií, které výš jmenovaní pánové z většího dílu mezi sebe rozebrali, takže v krátkosti nebyly žádné k dostání. Stavba pivovaru se započala tak ohromná, že vyžadovala neiméně   380 000 zl. Jelikož ti páni správní radové, majíce větší díl akcií, počítali, čím méně akcií, tím větší výtěžek, že budou míti, spoléhali se na dobrý stav banky, nevypisovali novou emisi, která by se toho času byla rozebrala.
Pak začaly šmeidy, páni radové jsouce spolumajiteli továrny na stroje, muselo se vše od železa u nich nechat dělat, tak například od ostření jednoho špice 5, jinde 1 ½ , od nebozezu 9, jinde 3, za kování kolečka 4/50 jinde 1/50, stroje chtěla továrna smíchovská  dělat o 30 000 lacineic a tak pracovali dál a dál, až se dopracovali konkursu, který musel v červenci 1875 prohlášen býti.

Připomenouti se sluší, že pivovar s počátku, dokud ze svého sladu vařil pivo, bylo výborné objednávky se ze všech stran hrnuly. Příčiny, proč nemohl dále pracovat jsou tito pánové správní radové od pivovaru. Byli též při bance, jelikož se jim zdálo býti zdlouhavé, ačkoli jisté zbohatnutí, počali hráti s cizími penězi na svou pěst na burse, která následkem tak neslýchaného švindlu musela udělat krach, strhla nejen naše švindléře, též víc jiných, poněvadž žádná nespočívala v rukou poctivých, nýbrž jen ziskuchtivých lidí. Pak počal náš pivovar z cizího sladu pivo vařit, hned se to počalo hatit, bylo každé chvíle jiné pivo, obchod se zarazil, dluhy se nemohly splácet, nastaly protesty a žaloby, až nebylo pomoci. Zdali co na akcie dostanem, ví Bůh.Co banky se týká, nejen akcionáři přišli o kapitál, nýbrž i vkladatelé utrpí ztrátu. Konečně dne 9. března 1876 se rozhodlo, jak to s pivovarními akciemi stojí, neb byl pivovar i s příslušenstvím  v dražbě prodán za 85.000 zl. v/m, který koupil hlavní věřitel chmelař Rus, kde on ještě přišel o 25.000.      

Tak se ten švindl skončil, že pivovar, který stál 350.000 se za ten pakatel prodal a akcionáři i mnohý věřitelové utřeli hubu. Památka této špíny budiž nehynoucí Lud. Královi, Karlu Peklovi, Bedřichu a Michalu Mairovi, pak L. Brumlovi. Nevím, zdali potomstvo jejich bude moci tyto krvavé slzy smýt, neb připravili náš okres neiméně o 600.000 f zl. Můj zeť Jan Frank přišel o 3600 zl., já o 200 zl., můj syn Jan též o 200 zl.                         

Autor svérázné vzpomínky Maxmilián Prunar (13.10.1817-20.6.1877)

 

 

Budovy pivovaru z Vodojemu - 1930s.

 

Samozřejmě je třeba si uvědomit, že text kroniky nebyl určen pro veřejnost, takže to  pak bylo snadné ukázat na viníky – domnělé nebo skutečné.  Prunara také asi ovládal vztek, protože on i jeho blízcí v projektu utopili své peníze.

Každopádně je vidět, že nejen dnes končí ambiciózní projekty krachem. Možná za 130 let někdo přinese zprávu, jak to bylo např. s nedávným krachem Stavebního podniku Klatovy nebo dalšími firmami, které skončily podobně neblaze, často díky tomu, že bylo a možná stále je ceněným uměním  schopnost „výhodně“ zkrachovat.   

 

Příloha č.2 z http://klatoviny.blogspot.cz/2015/07/chlipnici-zhovadilci-i.html

Na závěr případ, o jehož projednávání u soudu referovaly poměrně obsáhle oba místní listy a dokonce i plzeňský deník Nová Doba!

Ani se nelze divit – hlavním aktérem byl majitel statku v Beňovech Čeněk Hruška. Soudní proces se uskutečnil v květnu 1929 a i redaktor Šumavanu v úvodu své reportáže vyzdvihuje výjimečnost případu, protože obviněný je podle něj „zralý, inteligentní a společensky dobře uvedený majitel velkostatku“. Hruška čelil obžalobě, že se dopustil skutků popsaných v paragrafech 125, 127 a 128. Celá kauza se „provalila“ na jaře roku 1929, kdy jeden z propuštěných Hruškových zaměstnanců oznámil na policii, že velkostatkář opakovaně zneužívá patnáctiletou dívku, která je chůvou v jeho rodině. Klatovská policie se případem začala zabývat a při vyšetřování zjistila, že podobných činů se Hruška dopustil ještě na dalších třech mladistvých dívkách. Následně byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn až po zaplacení kauce (tehdy astronomických) 100.000 korun. Za svého advokáta si Hruška vzal tehdejší klatovské právnické eso JUDr. Ervína Flata, porotou soudu tvořilo devět mužů a tři ženy a předsedal jí JUDr. Hugo Učík.

To, co by mohlo vypadat jako pouhé udání ze msty, Hruška překvapivě během soudního procesu nepopřel, na svou obhajobu uvedl, že uvedená dívka dostávala za své „služby“ peníze a poskytovala je dobrovolně. Ostatní obvinění ovšem rezolutně odmítnul. Porota skončila své jednání až po desáté hodině večerní a poté byl vynesen rozsudek, „na který před budovou soudní čekaly celé zástupy lidu, které jakmile při vynášení rozsudku prohlášeno bylo za veřejné, hrnulo se do porotní síně s takovou dychtivostí, že by jeden druhého umačkal.“
Každopádně porota nakonec na otázky ohledně násilného smilstva odpověděla záporně, naopak kladně v případě zprznění třináctileté Boženy M. Na to konto byl Hruška odsouzen k 6 měsícům nepodmíněně (!!!), čtvrtletnímu postu (tedy dva dny během trestu nedostal najíst) a k ztrátě volebního práva. Opět tedy směšný trest, byť je třeba říct, že žalobce a dokonce i obviněný se odvolali. Někdy mě bude muset nějaký právník poučit, jak je možné, že obviněný Hruška dostal méně než byla minimální sazba za tento zločin. Tak tomu bylo i několikrát v předešlých popsaných případech. Otec jedné z údajných poškozených dívek, Růženy M., žádal po Hruškovi 10.000 korun jako odškodné za újmu způsobenou dívce, soud mu však doporučil soukromoprávní spor.

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář